Cilska vasen

Ackoliv se z pocatecniho soku z nekolikamilionoveho mesta muze nekterym cestovatelum udelat az nevolno, po adaptaci na mistni obyvatelstvo, dopravu, zvyky, jidlo a podnebi, se zacnete postupne rozkoukavat. Nejpve trosku ostychave, potom zvedave a nakonec s neskryvanym zajmem. Poznat tuhle neskutecnou jihoamerickou kulturu proste stoji za to. Privetivost a pratelskost lidi je opravdova, stejne jako jejich pohodovost a schopnost resit problemy s nadhledem. Stres se tady proste nenosi.

                                                                                                                                         .

Otevrena naruc Chile vas drive ci pozdeji naprosto pohlti. At uz privetivi lide vsude kolem, vynikajici chilska kuchyne, neskutecne prirodni krasy, kontrastni rozdily zivota ve meste a na venkove, neskutecne bohata a rozlicna flora jihu a severu, exoticti zvireci obyvatele, Chile vas nakonec dostane. Pokud existuje na svete jedno misto, ktere neni mym domovem, ale presto se tam jako doma citim, pak je to Chile.

Je čas II

Říjen se přehoupl v listopad, listopad v prosinec a najednou se přiblížili vánoční svátky. Zasněžená mnichovská zima se snaží dostat do baráků, stačí vypnout na chvilku topení a krápníky obsypou okna. Vánoční trhy zastínily i vchod do Apple Stóru, mezi vločkami se proplýtaj šílení nákupčí a to, co nejvíc hřeje, je alkohol.

S horkým svařákem se blíží i horký léto a zase se ozývá klepání na nebeskou bránu. Promrzlý mraky se z oblohy koukaj dolů, kdože se to v takovym mrazu snaží šplhat nahoru. Sněhový vločky se snaží mraky bránit, ale oceloví zobani jsou silnější. Kdo se chce dotknout slunce, zůstat dole nemůže.

Santiago čeká.

Vzpomínky na Paris

Kola Velibu se roztáčí a Ajfelka nenápadně pomrkává. Hlavou dolů, dneska se zase paří. Rychle zalít doktory šampaňským, potřást rukama, pozdravit starý známý i neznámý. Zdi univerzity brzo nějaký malý a český centrum volá. Kdo by odolal?

Jazz se roztáčí ruku s rukou s vajnem, Maruška křičí, Eliška tancuje. Ještě jednu skleničku, prosím. Starej známej barman chápavě přikyvuje a nalívá. Jednu, druhou, třetí. Víno letí vzduchem a sráží na zem noty i lidi. Smějem se, proč by taky ne.

Poslední metro, zběsilej běh, vyhlídka nočních autobusů. Desítky minut v nočních ulicích, noční jízda na kole, ožralí umělci a na konci všeho teplá postel. Jenže pařížský zdi jsou se zabudovanýma sousedama. Tady se přece nespí. A zejtra zase.  Tak počítej ovečky. Jedna, dva, tři…

Paříž i na vrcholku Montmartru hřeje.

Mnichovská zima za okny je

Tak už to přišlo. Za oknem se sype hromada sněhu a topení jede na plný obrátky. Z tepla postele vypadaj bílý vločky kouzelně, peřina hřeje a vločky poletujou. Sem, tam, sem, tam.

Dva čaje, mandarinka a banán, snídaně šampiónů, zítra bude líp. Sníh za oknem láká, ale zodpovědnost je zodpovědnost, radši ještě jeden čaj a zůstat pod peřinou. A vločky poletujou. Sem, tam, sem, tam.

Pondělí je den vzdělávání a jazyků, práce a vydělávání peněz, do nového týdne pravou nohou. Ještě že to není dnes. Peřina hřeje a vločky pořád lítaj. Sem, tam, sem, tam.

Odpočívám.

Mnichovské monzuny

Na Mnichov začíná dopadat prokřehlej vzduch, lidi začínaj vytahovat šály a na kole mrznou prsty. Do oken buší déšť, venku je mu zima a snaží se dostat pryč, ale to už ho alpskej vzduch žene dál. Dneska prší v Mnichově, zítra v Praze. Okenní parapety si mezi sebou šeptaj o tom, co přijde v zimě. Staří vypráví mladým, vzpomínaj na nejtužší zimní noci, kdy se i ty nejstatnější a nejsilnější parapety snažili smrsknout a schovat do nejmenších skulinek otvíraných mrazem. Ještě máme čas, oddychujou mladí. Ulicí procházejí lidi, v taškách schovaný deštníky a čekají. Bude dneska pršet?

Zase na cestě

Mnichov. První dny v novým městě. Pařížská Ajfelka i Špilas se zapomněli kdesi v dáli a nahradila je zelená Englicher Garten plná turistů, sportovců, maminek s dětma, pejskařů a dalších všemožných druhů. Nejlepší cestou, jak poznat nový město je na kole.

V Mnichově jezdí na kole všichni. Studenti, kravaťáci, rodičové i důchodci. Proto jsou dopravní uzly blízko centra doslova v obležení kol. Aby člověk mohl na kole objevovat, musí nejdřív nějaké to kolo nalézt, zakoupit či si jinak přivlastnit. Nejlepší (legální) cestou je zakoupení kole v second hand shopu, kde se dají pořídit slušná kola za slušné ceny. (Pozn. oř Pegasus – 100 Euro.)V jednom takovým shopu jsme se potkali s Pegasem.

Asi nejznámějším bajkovým sekáčem je obchod na Nymphenburger Strasse, hned vedle anglickýho kina. Pokud se člověku poštěstí, dá se tu zakoupit slušný kolo do terénu do 200 Euro.

A pak už může člověk cestovat, objevovat a užívat. Trasa: Schwabing – Garching, cca 20 kilometrů, s blouděním nakonec 30. Pohodová jízda skrze celou Englischer Garten, potom podél řeky Isar. Městskej kůň Pegasus je jako utrženej ze řetězu a soupeří s pádící vodou. Vlna za vlnou, kámen za kamenem. V dáli už se rýsují obrysy Garchingu, univerzity a dalších všemožných i nemožných institutů. Vesmírná observatoř ESO, výzkumníci nukleárních záležitostí, vědci všeho druhu. Pegasus obdivně kouká, potom už jen unaveně oddychuje, přece jen na takový dobrodružství není zvyklej.

Další dny už Pegasus klusá jen v uličkách města Mnichova, cválá  i pádí, předhání se s ostatníma ořema a oddychuje ve společných stájích. Cesta do jazykovky a zase zpátky mu prozatím docela stačí. Dvířka mnichovské stáje se otevřela a na nich stojí zřetelnými písmeny: Herzlich willkommen!

Presstart

Zpátky v ČR.

Univerzity nefungujou.

Diplomky se bortí.

Cestování unavuje.

Psi vyšilujou.

 

A sny zůstavají.